Hudební fórum Hradec Králové

Šedesátiletý Dieter Ammann se pohybuje také na scéně improvizované hudby; od raných osmdesátých let jako trumpetista, klávesák a baskytarista hraje třeba ve freefunkové úderce Donkey Kong´s Multi Scream, spolupracoval také s jazzovými progresivisty Eddiem Harrisem a Peterem Brötzmannem. Studoval ovšem soudobou kompozici, včetně absolvování mistrovských kurzů u Wolfganga Rihma a Witolda Lutosławského. Svoje kompozice píše dodnes obyčejnou tužkou na notový papír, což je o to pozoruhodnější, že jeho hudba je neobyčejně zahuštěná energií a zvukovými orgiemi. Jako člověk s ekologickým myšlením se vyhýbá, pokud možno cestování autem či letadlem, takže není divu, že svůj jednovětý „Klavírní koncert (Gran Toccata)“ věnoval lidem, kteří s bdělou myslí v zájmu trvale udržitelného rozvoje méně konzumují. Komponoval ho plné tři roky. S úspěchem byl premiérován na BBC Proms v srpnu 2019 v Londýně, a to v podání klavíristy Andrease Haefligera a BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Sakari Orama. A s uspokojením konstatuji, že Wiesner s Janáčkovou filharmonií Ostrava a dirigentem Zehnderem se nemusí za svůj výkon stydět. Plně dostáli skladatelova záměru – hudby jako přírodního živlu, bez jakýchkoli šablon a omezení. Celé těleso pulsovalo, rytmizovalo, včetně smyčců a klavíru. Když sólový nástroj osamí, doslova chrlí záplavu tónů, občas zazní exploze strun. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že slyším dokonce freejazzového divouse Cecila Taylora! Proud hudby se nepodobá lávě, ale ohni, který se šine dopředu s větrem o závod. A proměňuje se, střídavě probarvuje, žhne a propaluje. V této souvislosti bych rád vyzdvihnul smyčce, jež zvládly s bravurou nejen rytmické a výrazové krkolomnosti, ale ponory de facto až spektrální. Dechy, zvláště pak žestě, byly ale někdy málo průrazné, tudíž utopené. Také celistvý orchestrální zvuk trpěl občas zahlceností, ale tyto nedostatky se ukázaly jako marginální. Nijak totiž nerozmělňovaly energetický tok, jenž se z pódia valil na místy až zaskočené publikum.

Osmačtyřicetiletý Jörg Widmann je nejen uznávaným skladatelem (třeba v roce 2018 byl třetím nejhranějším současným skladatelem na světě!), ale také výtečným klarinetistou. V centru jeho hudebního myšlení jsou zvuky, nikoli tóny, není mu cizí ani hluk tvořený tradičními nástroji, v mnoha skladbách používá rozšířené techniky. Třívětý „Houslový koncert č.2“ z roku 2018 je toho důkazem. Skladbu věnoval svojí sestře Carolin, která ji premiérovala v srpnu téhož roku v Tokiu s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem pod taktovkou samotného autora. Houslová virtuozita interpretky udivovala i v Hradci Králové. V první větě nazvané příznačně „Jedno hledání“ znějí housle atonálně, mimo svůj přirozený zvukový rejstřík, jakoby teprve objevovaly samy sebe, přičemž orchestr neví, co na to říct. Občas houslistka přidá nesmělý hlas v náznaku melodie. Posléze se sólový nástroj a orchestrální smyčce dostávají do vzrušujícího kontrastu. Běhal mi mráz po těle, když stály takto proti sobě třeba sólové pizzicato ve vysokém rejstříku a nejhlouběji ponořené kontrabasy. Druhá, nejdelší, a tudíž stěžejní věta, příznačně pojmenovaná „Romance“, je pod nadvládou jímavých, éterických a romanticky melodických sólových houslí, obalených střídavě líbivými, posléze dramatickými orchestrálními barvami, posléze až burácivými a burcujícími. Sólové housle doslova rozkvétaly emocemi, city, představovaly pro mne ženský element, ještě ten dívčí, natěšený, plný snů a očekávání, zatímco orchestr ten mužský, robustní, byť občas zjihlý. Poslední věta „Mobile“ vystupňuje skrze přesvědčivou virtuozitu sólistky ženskou vášeň, životní elán, naplnění snů a plánů, splynutí s mužskou silou v komplexní sílu lidského bytí jako takového. Životodárného, rvavého, jedinečného, nesmrtelného...

Dodnes si pamatuji, jak na mne v dětském věku zapůsobila Andersenova pohádka Děvčátko se sirkami. Na jedné straně nezměrný smutek, beznaděj, zoufalství, což ve mně vyvolalo na nějaký čas až nenávist k dospělým; na straně druhé mne zbavila strachu ze smrti, která dostala podobu barevného, hřejivého snění a naděje. A toto vše se v Pašijích děvčátka se sirkami, verzi pro komorní sbor a čtyři sólové hlasy (2008), podařilo vyjádřit Langovi. Záměrně jsem nečetl pozadí vzniku tohoto žalozpěvu, oceněného mimochodem prestižní Pulitzerovou cenou. Věděl jsem ovšem, že z patnácti čísel se v sedmi (sudých) odvíjí děj z Andersena, osm (lichých) je rozjímavých, volně převzatých z Bachových Pašijí podle Matouše. Paralela mezi umíráním chudé dívenky a Kristovým umučením je očividná, a také zamýšlená. Oba po smrti vystoupí k Bohu, utrpení ústí do věčnosti a lásky. To je základem židovské i křesťanské víry, a za zmínku jistě stojí ten fakt, že Lang je Žid. Jako minimalistovi se podařilo v opakovaných hudebních sekvencích v podobě dráždivého střídání výzev o slitování i odsudků nevšímavosti a lhostejnosti otevřít dostatek prostoru k posluchačově osobní citové odezvě, jež může ale bolet. A výkon sboru (sedm žen a šest mužů), místy lehce doprovázeného bicími nástroji, zaslouží absolutorium. Nechyběla citová křehkost, vášeň, meditativnost, a to do všech nuancí. Dokonce i frázování evokující roztřesenost zimou. Pohybová fantazie Elišky Vavříkové a Anny Šefrnové v choreografii Adama Halaše nekopírovala, nebyla doprovodná, ale naopak rozvíjela vlastní příběh plný dívčího snění, víry ve vítězství života do posledního dechu. Do poslední zápalky. Druhou postavou, jež se na pódiu objevila v okamžiku dívčina umírání, byl anděl. Ten jí ale nedokázal pomoci; měl jsem dokonce pocit, že o něm dívka ani neví. Toto v kontrastu s hudbou umocňovalo neobyčejně hluboký prožitek. A já cítil především drásavý smutek. Přesně tentýž z mého dětství. Mrazivý. Snění a naděje mne tentokrát minuly. Přesto, nebo právě mne provedení Langových Pašijí děvčátka se sirkami silně zasáhlo!

Nejinak tomu bylo ve druhé půli večera, kdy Orchestr Berg v plné síle s částí sboru Martinů Voices interpretovaly vybraných deset částí kompozice V nepaměti (2014) autorky Sarah Kirkland Snider. Tento cyklus písní zazněl ve verzi pro tři hlasy, komorní orchestr a elektroniku z roku 2017. Nedílnou součástí byly promítané ilustrace a videa Nathaniela Bellowse, autora textů písní, respektive zhudebněných básní. Díky české premiéře této skladby jsem mohl pro sebe objevit další neobyčejně zajímavou osobnost, jíž tento newyorský prozaik, básník, vizuální umělec a písničkář bezpochyby je. Tři vokální party si propůjčuje devět zpěváků a zpěvaček v proměnlivých sestavách. Oscilují mezi klasickou polohou a výrazivem muzikálovým až rockovým. V úvodním Preludiu zní výrazně cinematická hudba, kraluje mužský zpěv s chlapeckým pelem. Začíná dobrodružné objevování krajiny za domem, kde autor trávil dětství, zmámen tajemnem a rozjitřen prvním setkáním s odvrácenou stránkou života. Tudíž opět téma smrti. Ale tentokrát zastřené rozšířeným vnímáním onoho neznáma, té nepaměti, jež nakonec způsobuje duševní zranění. A chlapec sám sebe začne drásat. Řeka je synonymem smrti, do přírody se uchýlí dívka s rozhodnutím skončit se svým životem, stodola je dům duchů, nechybí záhadný cizinec, hrubá civilizační síla promění čistoskvoucí labuť v krvavé cáry masa a peří, tedy atributy romantismu jako krve dětství a mládí. Skladatelka svojí hudbou pomáhá definovat viděné a tušené, ale skrze jiný úhel vidění, nikoli striktní Druhý zvukovou popisností. Rozburácí se bicí nástroje, hudba zmagmatizuje, střídavě vybuchuje a noří se často do minimalistického spodního proudu. K barevné orchestrální a dramatické cinematičnosti se přidávají samplované zvukové obrázky, které mnohdy prostupují celou hudební masou; jako je tomu třeba ve třetí části (Stodola), kde zní éterický dívčí zpěv a cembalo, či hlasy přírody v desáté (Povídálci). Orchestr Berg hrál šťavnatě, očividně s chutí, zkušeností, čili zaujatostí takovou hudbou. Výraz byl proto plastický a zcela setřel možné švy mezi vážnou a populární hudbou, což byl samozřejmě i skladatelčin úmysl. Taková hudba je pak srozumitelná širší škále posluchačů. Díky dramaturgii Hudebního fóra tak může leckterý návštěvník filharmonických koncertů vejít do nevyčerpatelného a dobrodružného světa soudobé hudby.

Poprvé v Evropě byl uveden „Koncert pro bicí nástroje“, který v roce 2019 zkomponoval americký skladatel a sám výtečný perkusista Andy Akiho (roč.79) přímo „na tělo“ skotskému virtuózovi Colinu Curriemu. A ten ji také v Hradci Králové provedl. Každá ze tří vět pracuje s jinou bicí sestavou. V první větě si sólista vystačí s keramickými miskami na rýži, jež si v obchodech čínské čtvrti v New Yorku otestoval za nelíčeného zájmu personálu. Musel dát do kupy třináct tónových výšek jedné oktávy. Ty jsou doplněny ocelovou pánví. Orchestr chrlí jakési koláže minimalistických fléten, pizzicata houslí, brumlání kontrabasů a řízných žesťů. Opět se potvrzuje, že hradecké žestě byly a nadále jsou chloubou královéhradeckého tělesa. Druhá věta je prošpikována lyrizující marimbou. Zprvu vévodí cinamaticky barevné smyčce, lahodně melodické. Poté dojde k orchestrálnímu vzedmutí, hutnému, intenzivnímu, žestěmi korunovanému. V mezihře pak Currie nechá rozeznít dětské piano, jež evokuje africkou mbiru. Dlužno poznamenat, že všechny předchozí části byly nemahlerovsky aplaudovány publikem. Třetí, závěrečná věta je opravdovým vyvrcholením skvělého koncertního díla. Sólista zde hraje na vibrafon, zvonkohru, malý blanozvučný bubínek a buben s nožním pedálem. Jeho výkon je vskutku strhující a orchestr nezůstává pozadu. Ten minimalisticky perlí, rytmizuje, hraje jako o život, přičemž ani na okamžik neztrácí dech. Neméně šťavnatý je též při zvukomalbě, která nesklouzává ke křečovitosti ani unylosti.

Po přestávce přichází ke slovu legendární minimalista Steve Reich. „Hudba pro ansámbl a orchestr“ z roku 2018 je po jedenatřiceti letech jeho první orchestrální dílo. Autor se inspiroval Bachovým Braniborským koncertem č.5, který je postaven na kontrastu skupiny sólových nástrojů a orchestru. V případě Reichovy skladby je ansámbl rozšířen na dvacet hudebníků, orchestr pak tvoří smyčce (s výjimkou hráčů u prvních pultů kolem dirigenta) a trubky. V pěti na sebe bezprostředně navazujících větách se nemění tempo, ale průběžný tep udávaný dvěma klavíry. Rytmický tah umocňují pětistrunný kontrabas a baskytara. Proměnlivá dynamika, zvuková vypjatost i zlyričtění místy připomínají Art Zoyd (zvláště pak jejich opus magnum „Phase IV“). Zprvu jsem měl pocit, že v pomalejších pasážích orchestru dochází dech, ale vzhledem k tomu, co následovalo, to byl s největší pravděpodobností záměr. (Porovnával jsem to s nahrávkami jiných těles, dostupných na internetu, abych se ujistil.)

Večer vyvrcholil skladbou „Sustain“ (2018) taktéž amerického skladatele Andrewa Normana (roč.79). Titul kompozice („Udržet“) je odvozen od udržovacího pedálu klavíru, který vyřazuje z činnosti soustavu dusítek, takže s každou zahranou notou volně vibrují všechny struny nástroje. Toto ztvárňuje orchestr s mnohonásobně dělenými smyčci. Norman si v této kompozici představuje, jaké bude vnímání hudby za sto let, zároveň se snaží zachytit zrození i vyhynutí jak na planetě Zemi, tak ve Vesmíru. Norman do svojí skladby vtělil svůj nezměrný smutek z lidské lhostejnosti a destruktivity. Opakuje desetkrát stejnou hudbu, pokaždé však rychleji. Každé nové uvedení ohlásí akord hraný dvěma nestejně rozladěnými klavíry. Poslední část naznačuje totální zkázu, přičemž poslední gesto představují němé tahy smyčců. Tahle skladba by se dala označit jako prubířský kámen kvality každého filharmonického tělesa. A Filharmonie Hradec Králové obstála na jedničku. Smyčce se převalují, noří, opět vynořují, společně s dechy evokují prostorový pohyb, místy dokonce spektrální a plazmatické plochy, zvuková masa se střídavě zahušťuje a vzápětí prozařuje impresemi, drsní, kdy třeba až hysterické smýkání po strunách způsobuje bezmála fyzickou bolest. A jak se ony nápory postupně zkracují, zhušťují a nabývají na intenzitě, slyšel jsem z pódia filharmonického sálu dokonce nefalšovaný freejazzový uragán! Z tohoto až vražedného vyklenutí se pak orchestr doslova zřítí do ticha. Ačkoli jsem něco takového očekával, neboť to vzhledem k tématice bylo logické, zasáhlo mne to plnou silou. Bez osvobozujícího vydechnutí...Jan Hocek

Co se týče dramaturgie, k nějakému překvapení ale nedošlo. Protože to by totiž znamenalo překvapení k horšímu. Dramaturgie je páteří celého festivalu, ta zůstává za všech okolností neotřesitelná, to znamená svěží, nápaditá, objevná, sice mírně provokativní, ale vždycky srozumitelná. Ostatně, taková je i koncertní dramaturgie celoročního působení Filharmonie Hradec Králové, v jejíž režii Hudební fórum funguje.

V letošním jubilejním ročníku se domácí těleso zhostilo plné poloviny festivalového programu. Opět zazářila žesťová sekce, která je již roky stabilně na vrcholu mezi českými a moravskými symfonickými orchestry. Ovšem rovněž smyčce a bicí nástroje podaly špičkový výkon. Filharmonie Hradec Králové představuje vyzrálý interpretační organismus, jenž navzdory velikosti dýchá a tepe jako jeden muzikant. Po první větě Glassovy 4.symfonie „Heroes“ a kompozice „B-Sides“ Masona Batese se jeden z posluchačů pak o přestávce úvodního festivalového koncertu (30.října) nechal slyšet naprosto výmluvně: „Tak z tohodle jsem úplně hotovej. To je, jakoby Hradec vyhrál Pohár mistrů!“ A to ve druhé části koncertu ještě zazněla jedinečná „Metropolis Symphony“ Michaela Daughertyho, v níž hradecká filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera svedla bouřlivý souboj s výtečnými sólisty – houslistou Davidem Pokorným a dvojicí flétnistek (Hana Brožová Knaukerová, Claire Luquiens). Ostatně, to je další význačný rys festivalu: účast v různých ohledech výjimečných sólových interpretů. A také dirigentů – v druhém festivalovém účinkování Filharmonie Hradec Králové (6.listopadu) vystřídal Weisera, již třetí sezónou šéfdirigenta tohoto tělesa, zakladatel souboru Musica Florea a specialista na chrámovou hudbu Marek Štryncl. A samozřejmě ku prospěchu věci, neboť na pořadu byly duchovně bohaté skladby (Arvo Pärt – „Festina Lente“, Louis Andriessen – „Mysteriaën“), dokonce s účastí vokálního ansámblu (Unsuk Chin - „Miroirs des Temps“). Tím byl Gentleman Singers, jemuž se obdivuhodným způsobem podařilo vyrovnat s hilliardovskou polyfonií, a navíc odkrýt výjimečný kontratenorový talent v mladičkém Jakubu Kubínovi.

Vynikajícím výkonem se zaskvěla také Janáčkova filharmonie Ostrava (s dirigentem Pavlem Šnajdrem). Obě symfonie (pořadové číslo 5), jež zkomponoval Gija Kančeli a Valentin Silvestrov, zahrála opravdu kongeniálně a s patřičným spirituálním vhledem, umocněným u nás, dříve narozených posluchačů, onou totalitní pachutí, která v posledních měsících nabyla na intenzitě. Tento koncert (4.listopadu) byl hojně navštíven mladými lidmi, studenty hradeckých a pardubických fakult, z jejichž tváří jsem se snažil vyčíst nějaké pohnutí. Účinek této hudby byl v mém případě mocný, v nich jsem ale nerozpoznal nic. Ale asi je to tak v pořádku, a vlastně jim mohu závidět, že oni slyšeli pouze hudbu. Sice neobyčejně náročnou, obtížně rozklíčitelnou hudbu, ale nezatíženou ideologickými prizmaty a vlastními šrámy na duši.

S nádherným závěrečným koncertem (13.listopadu), který byl cele pod taktovkou Petera Vrábela, ale nikoli s Komorním orchestrem Berg, ale se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, jsem si uvědomil pravdivost slov jednoho nejmenovaného interpretačního virtuóza, jenž tvrdil, že tento orchestr je v současnosti naším nejlepším symfonickým tělesem vůbec. A nejen proto, že přistupuje k soudobé hudbě s většími sympatiemi a hlubším zaujetím než třeba Česká filharmonie. (Mluvíme samozřejmě o současnosti!) V tomto směru jsou i regionální orchestry výše. Bohužel. Nebo bohudík? Na jednu stranu se soudobá hudba dostává do povědomí veřejnosti i mimo Prahu a zároveň příslušná symfonická tělesa získávají interpretační ostruhy, na druhou pak ale hlavní český hudební reprezentant ztrácí mezinárodní pozice na tomto poli. (Ještě, že má cizina tak ráda Dvořáka, Martinů a Janáčka!) Peter Vrábel s plným nasazením a emocemi vlil skrz svou taktovku (již dokonce i v jedné ze smrští ztratil!) do orchestru neobyčejnou energii, která je nezbytná k provedení skladeb Johna Corigliana („The Mannheim Rocket“, „Phantasmagoria“), Johna Adamse („Absolute Jest“) a Tan Duna („Internet Symphony – Eroica“). V Adamsonově kusu spolu s orchestrem excelovalo mladé Bennewitzovo kvarteto. Jeho výkon byl pro mne obrovským překvapením a největším (mohu-li to tak vyjádřit) posluchačským zážitkem!

Deset let Hudebního fóra Hradec Králové je už více než pouhou tradicí mezi českými festivaly. Je bernou mincí, ukazatelem, synonymem pro kvalitní prezentaci světové soudobé hudby...a nejen v našich luzích a hájích.

V první půlce večera kraloval jeden z nejvýraznějších amerických skladatelů současnosti John Corigliano (ročník 1938). Tento nositel všech význačných amerických hudebních cen (včetně Oscara za hudbu k filmu „Krvavé housle“ a 5 Grammy!) nebyl na festivalu představen poprvé – před třemi lety jeho skladbou „Circus Maximus“ úchvatným způsobem tehdejší ročník Hudebního fóra vyvrcholil. Letos zazněly dvě jeho kratší kompozice, obě napsány v roce 2000. „The Mannheim Rocket“ představuje desetiminutový výlet do mannheimské skladatelské školy, takže není divu, že jako ústřední motiv, který je ve skladbě i přímo citován, pochází ze Symfonie Es dur op.11 č.3 Jana Václava Stamice! Nutno poznamenat, že po další citaci, a to z Richarda Wagnera, pak ona symbolická raketa už jen padá dolů... Orchestr hrál jako hodinky, v pestré koláži se neztratil, všechny citace a inspirace odstínil výrazově, barevně i dynamicky, riffy místy odsekával až s vražednou dokonalostí, plochy i mikroplochy stavěl opravdu amorfně, zvuk pily dodával skladbě místy až duchařskou atmosféru, což nebylo vůbec od věci. Vrábel v dirigentských emocích dokonce ztratil taktovku! Druhou skladbou pak byla „Phantasmagoria“, to jest svita z jediné Coriglianovy opery „Duchové Versailles“, typického plodu postmodernismu v oblasti opery buffo – skladatel zde v podstatě na podkladě moderní dvanáctitónové řady spojil Lazebníka sevillského s Figarovou svatbou! Orchestr tady chvílemi dosahoval neobvyklých symfonických barev, evokujících dokonce elektroakustické či ambientní zvuky, také se dostal až tu někam do romantismu, onde do impresionismu. A z této vzrušující materie se vylupovala torza operních árií, a to nejen originálních, ale také citovaných, interpretovaných především lesním rohem a hobojem.

Po přestávce nás, posluchače, orchestr pak doslova smetl! Kompozice „Absolute Jest“ (pro smyčcové kvarteto a orchestr), kterou v roce 2012 zkomponoval postminimalista John Adams (roč.1947), vychází nejen z pohanského období Stravinského, ale také z pozdního Beethovena, kdy napsal své nejvypjatější smyčcové kvartety. Nevím, v čem spočívá onen proklamovaný absolutní žert – zda ve spojení těchto dvou klasiků, nebo v něčem jiném – ale já to žertovně vůbec necítil, naopak! Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál navíc vskutku ve velkém stylu - s hutným a širokým arzenálem bicích nástrojů, minimalistickými flétnami, zpěvností smyčců, polymorfními dřevy a eruptivně vypjatými žesti. Partu smyčcového kvarteta se zhostil obdivuhodným způsobem věkem mladé Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer a Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello). Vytvořilo další vzrušující plochu, která se s orchestrem nejen protínala, splývala či kontrapunkticky přela, ale také udávalo tón, několikrát dokonce osamělo ve svých výbojích a též sólech jednotlivých členů. Ti ve svém entuziasmu, nasazení a až buldočí zarytosti podali úžasný výkon, kterým s sebou do oněch výšin a hloubek ještě více strhli již tak rozpálený orchestr. Bravo!

Závěrečný koncert Hudebního fóra pak vyvrcholil šestiminutovou smrští „Internet Symphony – Eroica“ z roku 2009, již napsal čínsko-americký skladatel Tan Dun (nar.1957). Tato pocta internetu, který může spojovat i ty nejvzdálenější kouty světa a kultury, je až hutně slavnostní, energickou, opravdu až atomicky zhuštěnou hudební masou, jejíž provedení se blížilo výbuchu supernovy! Aniž by však vzletný citát hlavního tématu první věty slavné Beethovenovy 3.symfonie (Eroica) zanikl...Lepší závěr koncertu, potažmo festivalu, jsme si ani nemohli přát!

A domácí Filharmonie opět zazářila! Bylo to patrné již v úvodní skladbě Estonce Arvo Pärta (1935) „Festina Lente“ pro smyčcový orchestr a harfu ad libitum z roku 1988 - skladbě (v překladu „Spěchej pomalu“), která naplno odráží autorovu hlubokou spirituální pokoru, vycházející z jeho pravoslavné víry, k níž konvertoval v roce 1972. Nádherné melodické hlasy viol v neustálých obměnách a v kontrapunktu s houslemi a s dvojhlasem violoncell a kontrabasů, jež po procesu gradace ústily v onen osamocený hlas tintinnabuli , to jest typický pärtovský hlas člověka, bloudícího ve svém egoismu, kterému však tvůrce odpouští, zahrál smyčcový ansámbl hradecké Filharmonie s patřičným feelingem i sytou dynamikou a zároveň plasticky a ve spodním proudu s vypjatým emočním tahem. Chvílemi zvuk dosáhl hloubek Barberova Adagia – tím je řečeno vše, netřeba nic dalšího dodávat!

Pärtův generační souputnik, Nizozemec Louis Andriessen (1939) byl zastoupen skutečně po všech stránkách mistrovsky napsanou a interpretovanou kompozicí „Mysteriaën“ (Mystéria). Je složena ze šesti částí, pojmenovaných po kapitolách z knihy „Následování Krista“ (datované do 20.let 15.století) nizozemského augustiniána Tomáše Kempenského. Jde o příručku důsledné křesťanské askeze (ve smyslu „skromnost přináší nejen užitek, ale také potěšení“) a duchovní čistoty, takže hlavními tématy jsou marnosti, marnotratnosti, bída a pomíjivost pozemského světa a lidského života na něm, kdy takový život je jen strastiplnou poutí ke smrti, v ostrém kontrastu s cestou za vykoupením a s nadpozemským rájem. V Hradci Králové toto silně sugestivní dílo zaznělo pouhý rok po premiéře! A hradecká Filharmonie jej zahrála snad s ještě hlubším vhledem než Královský orchestr Concertgebow (alespoň soudě dle nahrávky), pro který byla skladba původně napsána. V úvodu se zaskvěla hrubá, ale o to více naléhavější atonalita, s drsně znějícími žesťovými nástroji (recenzentské vyzdvihování této sekce ve Filharmonii Hradec Králové je již příslovečným nošením sov do Atén), údernými perkusemi a plazmaticky působícími smyčci, ve druhé části hudba doslova vzlínala, poté meditativně rozjímala, ve čtvrté jedinečná podladěnost tónů jakoby transcedentálně metamorfovala v průzračnou meditaci v čistotě a pokoře, poté přišly na řadu zvonivé perkuse v kontrastu s burácejícími bicími, v poslední části pak orchestr těžil z podladěných partů klavíru a harfy, přičemž barvy smyčců, dřev i žesťů snad ani nebyly z tohoto světa. Výrazně se zde projevil také světelný background, jenž byl tentokrát tvořen nejen samotným osvětlovacím aparátem, ale také výtvarnými, většinou geometrickými prvky (Milan Drašnar, doc.Jaroslava Severová a Petr Zima).

Druhou polovinu koncertu vyplnila rozměrná kompozice „Miroirs des Temps“ (Zrcadla času – 1999) o generaci mladší korejské skladatelky Unsuk Chin (nar.1961 v Soulu), nyní žijící v Berlíně (v letech 1985-88 pobývala v Hamburku jako Ligetiho studentka). Sedmivětá skladba je postavena navíc na polyfonní vokální složce, většinou kánonického charakteru, přičemž (s výjimkou čistě instrumentálního Interludia, tvořeného až drtivým burácením a duněním bicích nástrojů) i orchestr (a mnohdy jen jeho značně zredukovaná část) zněl víceméně středověce či renesančně, navíc ještě ozvláštněn cizokrajnou jinakostí. Ale před čím musím nejhlouběji smeknout, byl výkon královéhradeckého vokálního septeta Gentleman Singers! Ti vystoupili ve složení Jakub Kubín (kontratenor), Libor Komárek a Radek Malý (tenor), Aleš Malý a Martin Struna (baryton), Václav Kovář a Richard Uhlíř (bas). V úvodní části, sestavené ze žalmů, dokázali vyjádřit pokoru a odevzdání, ve středověké světské písni Mercé, o morte exceloval sólový tenor, ve třetí (inspirované Guilaumem de Machaut) zpíval kvartet v bohatých variacích a´la Hilliard Ensemble, včetně račího kánonu. Po instrumentálním a emočně vypjatém Interludiu se Gentleman Singers vyznamenali v nadpozemsky vedených dlouhých vokálech v jedenáctihlasém račím kánonu na motivy textů moderního portugalského básníka Fernanda Pessoy (A morte é curva de estrada), aby se pak mohl vyznamenat výjimečný kontratenorový hlas Jakuba Kubína, který všem hlasům v podstatě vévodil (po vzoru Hilliard Ensemble). S neobyčejně obtížným, ani na sekundu neodlehčeným partem (jen za doprovodu dvou nástrojů, mírně disonantního souzvuku houslí a violoncella) se v kyperské milostné písni ze 14.století vyrovnal se ctí, a navíc ani s náznakem falešného citu, spíše syrověji, živočišně toužebněji. Přesto (nebo právě proto) úchvatně! V závěrečné části (račí formou uchopená úvodní věta) pak septet společně s orchestrem dosáhl až mystické sugestivity. To bych vydržel poslouchat věčnost.

Jako bych ten večer okusil nesmrtelnost...

V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla nejprve „Symfonie č.5“, již v roce 1977 zkomponoval Gija Kančeli, gruzínský skladatel (ročník 1935), avšak žijící od 90.let v západní Evropě. Toto dílo má podtitul „Na památku mých rodičů“ a na ploše 30 minut se odehrává „drama bezmezné samoty lidstva před temnou tváří propasti“ (jak se vyjádřil sám Kančeli). Tato slova lze číst v bookletu souborného vydání jeho (sedmi) symfonií, jež natočil Tbilisi Symphony Orchestra s dirigentem (a Kančeliho přítelem již od dětství) Jansugem Kakhidze. I když existují další, a technicky dokonalejší provedení, gruzínský orchestr tomu dodává jednoduše mentálně autentičtější, tudíž přesvědčivější výraz. A tentýž dojem jsem měl i z interpretace Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ta úžasně odstínila všechny nálady a polohy hudebního díla, aniž by rozbila polyfonní charakter, žestě se mnohdy až bolestně zařezávaly do smyčců, které pak díky nim z lahodně barevných a vřelých vzpomínek na dětství nechaly vyhřeznout ony běsy věcí příštích. Neustále se přelévající vlny krásy a zmaru, něhy a brutality, ony až drtivé kontrasty, to vše mělo díky ostravským filharmonikům proměnlivou dynamiku - z ticha vybuchovaly mohutné vřavy, emocionální intenzita se mnohdy dostávala až na samou hranici s fyzickou bolestí, aby se pak náhle zklidnila v něžné pohlazení. A také v torzo klasicistního motivu, hraného na cembalo, jež evokuje Kančeliho dětskou vzpomínku na matku, která doma hrála na spinet Mozarta a podobně – než do osudu rodiny zasáhla válka a Stalinova hrůzovláda. A tento kratičký part pak celou symfonii také zakončuje, a bohužel, ale pochopitelně a nezadržitelně, do ztracena... Mimochodem (a jen pro dokreslení sugestivity kontrastu) - na ozvučné desce cembala se do obecenstva skvěl latinský nápis Musica curat corpus et animam, což v překladu znamená: Hudba zklidňuje tělo i duši.

Po přestávce, ještě pln předchozího prožitku, mne (a všechny přítomné, tentokrát také hodně mladé posluchače – jak potěšitelné... a nadějné) čekala „Symfonie č.5“ ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova (nar.1937). Toto dílo z let 1980-82 je zcela oproštěno od dynamizujících a narativně dramatických prvků, slyšíte něco jako jednu nekonečnou melodii charakteru postludia, ale roztrhanou a místy rozdrásanou do jednotlivých frází i osamělých tónů, pozvolna doznívajících, kdy následují různě dlouhé prodlevy a pauzy, jež se ale o to hlouběji zadírají pod kůži. Tato zneklidňující hudební materie se neline, ale jaksi drolí kupředu - občas se to celé jaksi zadrhne, aby vytryskly smyčce skoro jako od Goreckého, ale po většinu různě zrelativizovaného času slyšíte jednotlivé tóny či drúzy tónů vyvěrat z jakéhosi pouze tušeného podloží, snad z podvědomí samotné hudby, do níž se člověk dnešního věku ještě ani nedokáže vnořit. Byť rozezná tu lahodné housle, tu milostnou harfu (zde zdvojenou), onde dramatický kontrapunkt žesťů a smyčců, střípky motivů, niternost či naopak vzletnost až filmového střihu, vzlínající touhu i drásavě potlačovanou rozkoš. Tady se naplno projevila zkušenost a erudovanost dirigenta, neboť orchestr hrál s plným vědomím každého taktu, dynamicky sice zdánlivě minimalisticky a nekontrastně, ale s bohatou barevností a téměř atomizačním výrazivem – díky preciznosti nastudování se tento proces jakéhosi rozkladu blížil až charakteru spektrální hudby, místy pak probleskly témbrové mikroplochy (nejčastěji žesťů) či elegičnost smyčců, takže si tady náhle podali ruce (dejme tomu) Pierre Boulez, Morton Feldman a Angelo Badalamenti. A opět se na povrch draly ony běsy, tak typické pro hudbu těch, co přežili Stalina... a které si ti tři výše jmenovaní skladatelé ani nemohli představit.

To vše Janáčkova filharmonie Ostrava dokázala ten večer vyjádřit. Bravo!

Philip Glass, jeden ze zakladatelů minimalistické hudby, napsal Symfonii č.4 v roce 1996. Z ní zazněla první věta, nazvaná „Heroes“, skutečně inspirovaná stejnojmennou písní Davida Bowieho z jeho berlínského období (1977). Hradecká filharmonie disponuje vskutku znamenitými žesti, takže v jejich podání se dynamicky variovaný a rozložený hlavní motiv zařezával do repetetivních smyčcových figur nenásilně, s fanfárově oslavným zvukem. Pro zahřátí muzikantů i nás, hojně zastoupených posluchačů, nemohlo být lepšího kusu!

Mason Bates, o čtyřicet let mladší než Glass, je také pod přezdívkou Masonic znám v klubech San Francisca a Berlína jako DJ. A tak není divu, že orchestrální zvuk spojil právě s elektronickou hudbou. Přitom si pomáhá též tzv. field recordings, to jest zvuky přírodní a civilizační povahy, a tak navázal na francouzskou musique concréte 50.let (reprezentovanou jmény Pierre Schaeffer a Pierre Henry). Batesova pětivětá skladba „The B-Sides“ z roku 2009 vychází z půdorysu průlomových Pěti kusů pro orchestr op.16, jež napsal v roce 1909 Arnold Schönberg, přičemž „B-strany“ obsahují výrazné elektroakustické prvky. V první větě, nazvané „Koště systému“ (inspirované knihou Davida Fostera Wallace „Broom of the System“, v níž je vlas koštěte definován jako nástroj udržení chodu velkého, civilizačního stroje) zněly pod orchestrálními erupcemi elektrické loopy. Druhá věta „Zamlžená melodie (Hanalei)“ evokuje výhradně akusticky exotickou náladu jednoho z havajských ostrovů – karibsky perkusivní i barevně témbrové střípky rozhazoval orchestr s půvabnou, neudřenou nonšalancí. Do třetí věty „Gemini ve slunečním větru“ vstupoval dirigent se sluchátky (dost vzácný jev na našich pódiích), aby udržel pohromadě symfonickou vesmírnou odysseu se samply nahrávek NASA (ty jsou z roku 1965 a pocházejí z komunikace řídícího centra letu Gemini IV s astronautem Edem Whitem, který právě vystoupil jako první Američan do volného kosmu). Filharmonie dokázala hudební materii proměnlivě dynamizovat, zhušťovat a posléze vygradovat, udržela narativní napětí a tomu i odpovídající výraz. Po čtvrté, kolážovitě prokomponované větě „Černý Temescal“, vyjadřující noční náladu rezidenční čtvrti kalifornského Oaklandu, kompozice vrcholí místy až brutálním techno attackem ve „Skladištní medicině“. Titul odkazuje k opuštěným detroitským skladištím, kde se zrodil taneční subžánr techno a droga extáze. Orchestr na těchto industriálních úderech stavěl bohatě odstíněný, tu minimalistický, onde romantizující, v každém taktu však velmi expresivní hudební monolit. Posluchač opravdu cítil onu drsnou rozjařenost i sounáležitost tanečníků, hradecké těleso se tak proměnilo ve všemocného šamana. A hrálo až se živočišnou chutí! Tento skutečně výjimečný hudební zážitek komentoval jeden z posluchačů, když o přestávce čekal na panáka Jägermeistera: „Tak z tohodle jsem úplně hotovej. To je, jakoby Hradec vyhrál Pohár mistrů!“ Myslím, že lépe se to už nedalo vyjádřit...

Druhou půli koncertu vyplnila „Metropolis Symphony“, již napsal na přelomu 80.a 90.let dnes šedesátiletý Michael Daugherty. Tento vášnivý sběratel amerických artefaktů a uměleckých relikvií vytváří hudbu, která odráží typické americké reálie, včetně komiksů či místopisu. Metropolis v tomto případě znamená ono fiktivní město, ve kterém se odehrává příběh o Supermanovi. Symfonie je rozčleněna do pěti částí. Úvodní se jmenuje „Lex“ a sólový part houslí v souboji s orchestrem představuje Supermanova nepřítele č.1, Lexe Luthora. Do toho čtyři rozhodčí pískají na píšťalky. Hostující houslista David Pokorný (jinak člen smyčcového kvarteta Epoque) hrál s gustem, s nasazením vpravdě ďábelským, s bohatou škálou výrazovou i dynamickou, od posměšků přes lament až po zběsilost a vztek, přičemž se orchestr tu zadíral pod kůži, kontrabasy drnčely a dechy chrčely, onde se vzepjal k vznosné hymničnosti. Druhá část, nazvaná „Krypton“ (rodiště Supermana), uvozuje siréna a poté ztemní především tragicky dramatickými smyčci – zvláště violoncella a kontrabasy se tady skutečně rozehrály k nevšedně pojaté úloze. Další část se jmenuje po ďábelském skřítkovi „Mxyzptik“, s nímž Superman svádí také boj. Ten je vyjádřen sólovými party dvou fléten (Hana Brožová Knauerová a Claire Luquiens, jež střídá ještě pikolu). Jak známo, Superman vítězí, když donutí pidimužíka vyslovit svoje jméno pozpátku, což je ve struktuře kompozice vyjádřeno tzv. račím postupem. Obě flétnistky spolu sváděly skutečný souboj, kontrapunkticky až vražedný. Ve čtvrté části „Oh, Lois“ přichází ke slovu Supermanovo dobrodružství s reportérkou Lois Lane – poměrně zmatečné, proměnlivé, rozkouskované. Jak signifikantní! Orchestr však tyto mikromotivy a drúzy tónů a souzvuků dokázal propojit ve smysluplný útvar, v němž se posluchač neztratil. Závěrečné „Tango červené pláštěnky“ odstartoval duelový part lesního rohu, mistrně zahraný, aby se pak před posluchačem otevřelo meziplanetární bojiště s něčím jako hudební býčí zápasy – samozřejmě s výrazivem Nového tanga, a to v kontrastu s motivem Božího hněvu z latinské mše. Filharmonie Hradec Králové tady dosáhla až hudebně hororového a zádušního světa z filmů Tima Burtona. A pak posluchače smetla grandiózní coda...

Filharmonie Hradec Králové si za svůj interpretační výkon zaslouží obdiv, úctu a poděkování! Připravila další z nevšedních posluchačských zážitků, jež opět zdobí Hudební fórum.