english2017    24. 10. 26. 10. 31. 10. 2. 11.

Hudební fórum Hradec Králové #3 aneb Mystéria a zrcadla

HUDEBNÍ FÓRUM, festival světové soudobé hudby, pokračoval dne 6.listopadu třetím koncertem. Ke slovu se dostala opět domácí Filharmonie Hradec Králové , tentokrát pod taktovkou Marka Štryncla. Tento dirigent, jinak vedoucí známého souboru staré hudby Musica Florea, nastudoval s hradeckými filharmoniky tři soudobé skladby, jež však spojoval především duchovní obsah, vycházející z křesťanství, tudíž i inspirace právě ve staré hudbě. Proto byla osobnost dirigenta v tomto případě navýsost stěžejní.

A domácí Filharmonie opět zazářila! Bylo to patrné již v úvodní skladbě Estonce Arvo Pärta (1935) „Festina Lente“ pro smyčcový orchestr a harfu ad libitum z roku 1988 - skladbě (v překladu „Spěchej pomalu“), která naplno odráží autorovu hlubokou spirituální pokoru, vycházející z jeho pravoslavné víry, k níž konvertoval v roce 1972. Nádherné melodické hlasy viol v neustálých obměnách a v kontrapunktu s houslemi a s dvojhlasem violoncell a kontrabasů, jež po procesu gradace ústily v onen osamocený hlas tintinnabuli , to jest typický pärtovský hlas člověka, bloudícího ve svém egoismu, kterému však tvůrce odpouští, zahrál smyčcový ansámbl hradecké Filharmonie s patřičným feelingem i sytou dynamikou a zároveň plasticky a ve spodním proudu s vypjatým emočním tahem. Chvílemi zvuk dosáhl hloubek Barberova Adagia – tím je řečeno vše, netřeba nic dalšího dodávat!

Pärtův generační souputnik, Nizozemec Louis Andriessen (1939) byl zastoupen skutečně po všech stránkách mistrovsky napsanou a interpretovanou kompozicí „Mysteriaën“ (Mystéria). Je složena ze šesti částí, pojmenovaných po kapitolách z knihy „Následování Krista“ (datované do 20.let 15.století) nizozemského augustiniána Tomáše Kempenského. Jde o příručku důsledné křesťanské askeze (ve smyslu „ skromnost přináší nejen užitek, ale také potěšení “) a duchovní čistoty, takže hlavními tématy jsou marnosti, marnotratnosti, bída a pomíjivost pozemského světa a lidského života na něm, kdy takový život je jen strastiplnou poutí ke smrti, v ostrém kontrastu s cestou za vykoupením a s nadpozemským rájem. V Hradci Králové toto silně sugestivní dílo zaznělo pouhý rok po premiéře! A hradecká Filharmonie jej zahrála snad s ještě hlubším vhledem než Královský orchestr Concertgebow (alespoň soudě dle nahrávky), pro který byla skladba původně napsána. V úvodu se zaskvěla hrubá, ale o to více naléhavější atonalita, s drsně znějícími žesťovými nástroji (recenzentské vyzdvihování této sekce ve Filharmonii Hradec Králové je již příslovečným nošením sov do Atén), údernými perkusemi a plazmaticky působícími smyčci, ve druhé části hudba doslova vzlínala, poté meditativně rozjímala, ve čtvrté jedinečná podladěnost tónů jakoby transcedentálně metamorfovala v průzračnou meditaci v čistotě a pokoře, poté přišly na řadu zvonivé perkuse v kontrastu s burácejícími bicími, v poslední části pak orchestr těžil z podladěných partů klavíru a harfy, přičemž barvy smyčců, dřev i žesťů snad ani nebyly z tohoto světa. Výrazně se zde projevil také světelný background , jenž byl tentokrát tvořen nejen samotným osvětlovacím aparátem, ale také výtvarnými, většinou geometrickými prvky (Milan Drašnar, doc.Jaroslava Severová a Petr Zima).

Druhou polovinu koncertu vyplnila rozměrná kompozice „Miroirs des Temps“ (Zrcadla času – 1999) o generaci mladší korejské skladatelky Unsuk Chin (nar.1961 v Soulu), nyní žijící v Berlíně (v letech 1985-88 pobývala v Hamburku jako Ligetiho studentka). Sedmivětá skladba je postavena navíc na polyfonní vokální složce, většinou kánonického charakteru, přičemž (s výjimkou čistě instrumentálního Interludia , tvořeného až drtivým burácením a duněním bicích nástrojů) i orchestr (a mnohdy jen jeho značně zredukovaná část) zněl víceméně středověce či renesančně , navíc ještě ozvláštněn cizokrajnou jinakostí . Ale před čím musím nejhlouběji smeknout, byl výkon královéhradeckého vokálního septeta Gentleman Singers ! Ti vystoupili ve složení Jakub Kubín (kontratenor), Libor Komárek a Radek Malý (tenor), Aleš Malý a Martin Struna (baryton), Václav Kovář a Richard Uhlíř (bas). V úvodní části, sestavené ze žalmů, dokázali vyjádřit pokoru a odevzdání, ve středověké světské písni Mercé, o morte exceloval sólový tenor, ve třetí (inspirované Guilaumem de Machaut) zpíval kvartet v bohatých variacích a´la Hilliard Ensemble, včetně račího kánonu. Po instrumentálním a emočně vypjatém Interludiu se Gentleman Singers vyznamenali v nadpozemsky vedených dlouhých vokálech v jedenáctihlasém račím kánonu na motivy textů moderního portugalského básníka Fernanda Pessoy ( A morte é curva de estrada ), aby se pak mohl vyznamenat výjimečný kontratenorový hlas Jakuba Kubína, který všem hlasům v podstatě vévodil (po vzoru Hilliard Ensemble). S neobyčejně obtížným, ani na sekundu neodlehčeným partem (jen za doprovodu dvou nástrojů, mírně disonantního souzvuku houslí a violoncella) se v kyperské milostné písni ze 14.století vyrovnal se ctí, a navíc ani s náznakem falešného citu, spíše syrověji, živočišně toužebněji. Přesto (nebo právě proto) úchvatně! V závěrečné části (račí formou uchopená úvodní věta) pak septet společně s orchestrem dosáhl až mystické sugestivity. To bych vydržel poslouchat věčnost.

Jako bych ten večer okusil nesmrtelnost...