english2017    24. 10. 26. 10. 31. 10. 2. 11.

Ohlédnutí za desátým ročníkem Hudebního fóra Hradec Králové

Skončil desátý ročník festivalu světové soudobé hudby HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ. Rok co rok si říkám (a nejsem sám), že byl ještě lepší než ten předchozí. A vždycky je každý následující ročník něčím výjimečný a v leččems překonávající ten minulý. Nejinak tomu bylo i letos.

Co se týče dramaturgie, k nějakému překvapení ale nedošlo. Protože to by totiž znamenalo překvapení k horšímu. Dramaturgie je páteří celého festivalu, ta zůstává za všech okolností neotřesitelná, to znamená svěží, nápaditá, objevná, sice mírně provokativní, ale vždycky srozumitelná. Ostatně, taková je i koncertní dramaturgie celoročního působení Filharmonie Hradec Králové, v jejíž režii Hudební fórum funguje.

V letošním jubilejním ročníku se domácí těleso zhostilo plné poloviny festivalového programu. Opět zazářila žesťová sekce, která je již roky stabilně na vrcholu mezi českými a moravskými symfonickými orchestry. Ovšem rovněž smyčce a bicí nástroje podaly špičkový výkon. Filharmonie Hradec Králové představuje vyzrálý interpretační organismus, jenž navzdory velikosti dýchá a tepe jako jeden muzikant. Po první větě Glassovy 4.symfonie „Heroes“ a kompozice „B-Sides“ Masona Batese se jeden z posluchačů pak o přestávce úvodního festivalového koncertu (30.října) nechal slyšet naprosto výmluvně: „Tak z tohodle jsem úplně hotovej. To je, jakoby Hradec vyhrál Pohár mistrů!“ A to ve druhé části koncertu ještě zazněla jedinečná „Metropolis Symphony“ Michaela Daughertyho, v níž hradecká filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera svedla bouřlivý souboj s výtečnými sólisty – houslistou Davidem Pokorným a dvojicí flétnistek (Hana Brožová Knaukerová, Claire Luquiens). Ostatně, to je další význačný rys festivalu: účast v různých ohledech výjimečných sólových interpretů. A také dirigentů – v druhém festivalovém účinkování Filharmonie Hradec Králové (6.listopadu) vystřídal Weisera, již třetí sezónou šéfdirigenta tohoto tělesa, zakladatel souboru Musica Florea a specialista na chrámovou hudbu Marek Štryncl. A samozřejmě ku prospěchu věci, neboť na pořadu byly duchovně bohaté skladby (Arvo Pärt – „Festina Lente“, Louis Andriessen – „Mysteriaën“), dokonce s účastí vokálního ansámblu (Unsuk Chin - „Miroirs des Temps“). Tím byl Gentleman Singers, jemuž se obdivuhodným způsobem podařilo vyrovnat s hilliardovskou polyfonií, a navíc odkrýt výjimečný kontratenorový talent v mladičkém Jakubu Kubínovi.

Vynikajícím výkonem se zaskvěla také Janáčkova filharmonie Ostrava (s dirigentem Pavlem Šnajdrem). Obě symfonie (pořadové číslo 5), jež zkomponoval Gija Kančeli a Valentin Silvestrov, zahrála opravdu kongeniálně a s patřičným spirituálním vhledem, umocněným u nás, dříve narozených posluchačů, onou totalitní pachutí, která v posledních měsících nabyla na intenzitě. Tento koncert (4.listopadu) byl hojně navštíven mladými lidmi, studenty hradeckých a pardubických fakult, z jejichž tváří jsem se snažil vyčíst nějaké pohnutí. Účinek této hudby byl v mém případě mocný, v nich jsem ale nerozpoznal nic. Ale asi je to tak v pořádku, a vlastně jim mohu závidět, že oni slyšeli pouze hudbu. Sice neobyčejně náročnou, obtížně rozklíčitelnou hudbu, ale nezatíženou ideologickými prizmaty a vlastními šrámy na duši.

S nádherným závěrečným koncertem (13.listopadu), který byl cele pod taktovkou Petera Vrábela, ale nikoli s Komorním orchestrem Berg, ale se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, jsem si uvědomil pravdivost slov jednoho nejmenovaného interpretačního virtuóza, jenž tvrdil, že tento orchestr je v současnosti naším nejlepším symfonickým tělesem vůbec. A nejen proto, že přistupuje k soudobé hudbě s většími sympatiemi a hlubším zaujetím než třeba Česká filharmonie. (Mluvíme samozřejmě o současnosti!) V tomto směru jsou i regionální orchestry výše. Bohužel. Nebo bohudík? Na jednu stranu se soudobá hudba dostává do povědomí veřejnosti i mimo Prahu a zároveň příslušná symfonická tělesa získávají interpretační ostruhy, na druhou pak ale hlavní český hudební reprezentant ztrácí mezinárodní pozice na tomto poli. (Ještě, že má cizina tak ráda Dvořáka, Martinů a Janáčka!) Peter Vrábel s plným nasazením a emocemi vlil skrz svou taktovku (již dokonce i v jedné ze smrští ztratil!) do orchestru neobyčejnou energii, která je nezbytná k provedení skladeb Johna Corigliana („The Mannheim Rocket“, „Phantasmagoria“), Johna Adamse („Absolute Jest“) a Tan Duna („Internet Symphony – Eroica“). V Adamsonově kusu spolu s orchestrem excelovalo mladé Bennewitzovo kvarteto. Jeho výkon byl pro mne obrovským překvapením a největším (mohu-li to tak vyjádřit) posluchačským zážitkem!

Deset let Hudebního fóra Hradec Králové je už více než pouhou tradicí mezi českými festivaly. Je bernou mincí, ukazatelem, synonymem pro kvalitní prezentaci světové soudobé hudby...a nejen v našich luzích a hájích.

Jan Hocek