english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Vladimir Martynov

Vladimir Ivanovič Martynov (*1946) absolvoval kompozici (v roce 1970 u Nikolaje Siděl’nikova) a klavír na Moskevské konzervatoři (1971). Protože se jako skladatel formoval na počátku sedmdesátých let, kdy mezi mladšími tvůrčími generacemi (nejen) v Sovětském svazu stále ještě doznívala vlna avantgardy, přiřadil se i on k buřičům a v rané fázi své tvorby vycházel z dodekafonie a serialismu. Ke svým dílům z tohoto období se však dnes již nevrací, přestože například Epistole amorose (1970), Hexagram (1971) nebo Sonáta pro housle a klavír (1973), skladby zkomponované ve webernovském duchu, zaznamenaly mezi jeho kolegy poměrně slušnou odezvu.

Od roku 1973 Martynov navštěvoval Moskevské experimentální studio elektronické hudby. Mnohem víc než zvukové novátorství ho tu však zaujalo nadšení pro artrock, které u početného kruhu tvůrců z různých uměleckých sfér vyvolal Eduard Artěmjev (mj. průkopník ruské elektronické hudby a autor hudby k filmům Andreje Tarkovského, Nikity Michalkova a Andreje Končalovského) jednak pouštěním nahrávek King Crimson, Yes apod., jednak i svou skupinou Bumerang, jejímž členem se Martynov coby klávesista na krátký čas stal. V letech 1977-78 pak Martynov sestavil vlastní kapelu Forpost a i s velkým odstupem tvrdil, že "nejzávažnější hudbou, která vznikala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nebyla akademická, ale právě rocková. A ačkoli jsem poslouchal Stockhausena, Bouleze ad., nedostižitelné vrcholy jsem našel v Robertu Frippovi nebo Johnu McLaughlinovi". Složil také rockovou operu pod názvem Serafínská vidění Františka z Assisi (1978).

To vše se však odehrávalo již v době radikálního obratu v Martynovově tvůrčí evoluci; stejně jako mnozí další skladatelé se totiž i on upnul k minimalismu. Dospěl k němu na základě prolnutí několika podnětů. Jedním z nich byl dlouhotrvající zájem o západoevropskou středověkou a renesanční hudbu, kterou studoval a brzy se stal v Rusku jedním z předních odborníků na tuto problematiku. Během svého působení v nakladatelství Muzyka dokonce připravil k vydání rozsáhlou a v Rusku dodnes ceněnou edici profilových výborů z děl Guillaumea de Machauta, Guillaumea Duffaye, Johna Dunstabla a jiných autorů. Sám také vystupoval jako flétnista v ansámblu interpretujícím starou hudbu.

Další zásadní impuls Martynovovi dodal sběr a výzkum folklóru, když už v rámci studia na konzervatoři podnikal etnografické expedice (svého času povinné pro všechny studenty teoreticko-kompoziční fakulty) do různých oblastí Ruska, na Severní Kavkaz, Pamír či do Tádžikistánu. Byl to však i zájem o východní i západní filozofie, náboženství a kultury, který přispěl k proměně Martynovova hudebního myšlení. 

Tři nestejně stejné kříže

Při promluvách o minimalismu Martynov neodkazuje na hudební směr, ale definuje ho jako podstatu hudby obecně a jako to, co je pro posluchačovo ucho nejpřirozenější (v souladu s tím pak hovoří o minimalismu gregoriánského chorálu, folklóru apod.). Abstraktně své pojetí minimalismu vyložil v charakteristice svých Passionslieder pro soprán a komorní orchestr z roku 1977 (na text Johanna Weinzera): "Minimalismus v sobě obsahuje tajemství opakování, tajemství stejného, tajemství odlišnosti stejného. Abychom pochopili podstatu minimalismu, vzpomeňme historii nalezení kříže, na němž byl ukřižován Kristus. Když úsilím císařovny Heleny byly nalezeny a vykopány tři kříže, na nichž byli ukřižováni Kristus a dva lotři, zjistilo se, že ty kříže jsou naprosto stejné a že žádná zkoumání ani úvahy nemohou dokázat, k jakému kříži směřovalo veškeré úsilí hledajících lidí. V té době kolem procházelo pohřební procesí a někoho z přítomných napadlo vzít tělo mrtvého a postupně ho položit na všechny tři kříže. Jakmile mrtvý na jednom z křížů oživl, bylo jasné, že je to právě ten kříž, na němž byl ukřižován Kristus. (...) A tak máme před sebou tři stejné hudební části s různými názvy: První kříž, Druhý kříž, Třetí kříž. Můžeme vypozorovat během poslechu, při které části naše vědomí ožívá a při které zůstává mrtvé? A vůbec, když posloucháme jedno a to samé, zůstáváme jedněmi a těmi samými? A co je vlastně ‚jedno a to samé‘? Právě toto tajemství ‚jednoho a toho samého‘ řeší minimalismus."

Celé Passionlieder sestávají ze tří částí ("cyklů") nazvaných Kniha písní, Instrumentální hudba a Kniha nápěvů (ony tři kříže nalezneme v části prostřední). Představují vlastně jakýsi supercyklus založený na neustálém opakování jediné lehce variované melodie (quasi protestantského chorálu) a v krajních vokálních částech i téhož pětistrofového textu; s různou instrumentací se mění pouze zvuk.

K pojednávanému dílu se váže i historka, již by bylo možné nazvat "Jak se Vladimir Martynov nežádoucí osobou v Rize stal". V hlavním městě Lotyšska byla na konci sedmdesátých let pořádána akce, na níž zněla hudba Eduarda Artěmjeva, Karlheinze Stockhausena a Martynovovy Passionlieder. Produkce zahrnovala i četné happeningové vložky, při nichž se však strhla rvačka, na pódium vylezli i lidé z publika a začali škrtit interprety. Při Passionlieder se předpokládalo, že ve finále se budou z balkónu rozhazovat lístky s částí textu, kterou měli zpívat i posluchači ("Der am Kreuz ist meine Liebe / meine Liebe ist Jesus Christ!"). Nestalo se, tento akt byl zakázán, ale skandálu se přesto nezabránilo... 

Opus posth

V roce 1978 Martynov učinil podobný krok, k jakému se nedlouho před ním (1968-76) odhodlal estonský skladatel Arvo Pärt: přestal psát hudbu a stáhl se do ústraní. Odešel vyučovat na duchovní akademii, studoval a rekonstruoval staroruské hudební památky a předpokládal, že ke komponování se již nikdy nevrátí. A přece. V roce 1984 přišel s kusem, který nazval záhadně Opus posth. Objasnění se tento titul dočkal po několika letech, když Martynov předložil svou filozofickou vizi postupného odumírání epochy skladatelů a kompozičního principu. Své myšlenky formuloval v knihách Konec doby skladatelů (2001) a Zóna opus posth aneb Zrození nové reality z roku 2005 (oběma knihám předcházela Martynovova pojednání Historie bohoslužebného zpěvu, 1994 a Kultura, ikonosféra a bohoslužebný zpěv Moskevské Rusi, 2000).

Martynov je přesvědčen, že hudba založená na komponování je na ústupu a že momentálně probíhá přechodné stádium na cestě ke zcela neautorské hudbě. Pro ono stádium je podle něj příznačný právě opus posth - jakási posmrtná existence díla / opusu, v níž se pozvolna autorský element vytrácí. Tento pohled, pro účely tohoto textu samozřejmě značně zjednodušený, se pak promítá do Martynovovy tvorby. De facto každá jeho nová skladba je dalším opusem posth (zkrácená forma od sousloví opus posthumum - posmrtné dílo - použitého v přeneseném významu); zároveň si je vědom, že definitivní "smrt" skladatelství nastane až s následujícími generacemi.

"Parametry" opusu posth splňují již Passionlieder. Lze za něj však považovat i Martynovovu korespondenci s lotyšským skladatelem Georgsem Pelecisem, kterou spustil druhý uvedený svým dopisem ze dne 3. prosince 1984: "Nedávno jsem někdy večer využil toho, že jsem sám, sedl jsem si ke klavíru a za nějakých deset dvacet minut napsal krátkou skladbičku. Zpočátku mě nezaujala, ale teď ji hraji stále dokola. Je v ní jakási schumannovská struna, kterou je příjemné rozeznívat. Žádné objevné intonace v ní, samozřejmě, nejsou, ale přesto se o ni chci s tebou podělit. Oficiálně na pódiu ji nemá smysl hrát. Kdo by o ni taky stál! Možná ani ty o ni nestojíš, ale stejně ti ji pošlu. Jenom tak, jako ‚pozdrav z Rigy‘. Budeš-li mít náladu a čas, napiš něco!" Martynov napsal. A odpověděl nejednou, takže korespondence, vycházející z minimalistického rozvíjení "schumannovské struny", nabyla poměrně velkého rozsahu. Oba autoři ji poté provedli na dvou klavírech a nahráli v roce 2002 na kompaktní disk.

S úspěchem se setkalo Martynovovo velkolepé folklórně laděné oratorium Noc v Galicii (1996; scénické provedení mělo premiéru v roce 2003) na texty Velimira Chlebnikova a rusalčích písní z Bájí ruského lidu Ivana Sacharova; podobně příznivé ohlasy sklidila zhudebnění latinských textů Stabat mater, Requiem (v případě druhého jde snad o nejprosvětlenější novodobé zpracování mše za zemřelé; Martynov poukazuje, že pateticky tragizující pojetí daného textu je chybným výdobytkem novějších dějin hudby) nebo oratorium Pláč Jeremiášův (1992), často je hrána skladba pro komorní orchestr a sólové housle a celestu Vejděte! (1988) atd.

Martynov otevřeně vystupuje proti tradičnímu koncertu, který pokládá za v současnosti zdegenerovaný přežitek dřívějších dob. Provozování jeho skladeb tak vždy skýtá neobvyklý přístup. Martynov kolem sebe soustředí hudebníky, kterým je jeho hudba určena, přičemž nejčastěji spolupracuje se souborem vedeným vynikající houslistkou a jeho manželkou Taťjanou Grinděnko (mimochodem, bývalou ženou dalšího proslulého houslisty Gidona Kremera). Název tohoto ansámblu? OPUS POSTH, jak jinak... 

Kromě toho, že se Martynov stal jednou z vůdčích postav současné ruské hudby, která "dráždí" jak svou tvorbou, tak i svéráznými myšlenkami, zapojuje se také do kulturního života organizačními aktivitami. Z nich si největší pozornost zasluhuje Centrum pro rozvoj a podporu nové hudby Devotio moderna, které v roce 2002 v Moskvě založil spolu s legendární figurou moskevského undergroundu, producentem Nikolajem Dmitrijevem (†2004). Centrum realizuje různé projekty, mj. festivaly i samostatné akce (slovo "koncert" se sem samozřejmě nehodí), pod jeho střechu spadá také vydavatelství Long Arms (viz o něm i článek o ruském jazzu v tomto čísle HV) a zmíněný ansámbl OPUS POSTH. Od roku 2002 každoročně organizuje Festival Vladimira Martynova.

Samotná tvůrčí činnost Martynova zahrnuje vedle řečeného i mnoho společných projektů s různými umělci, například s literáty Dmitrijem Prigovem či Lvem Rubinštejnem, rockovou skupinou Aukcyon nebo bubeníkem Vladimirem Tarasovem ad. V posledních letech se stále frekventovaněji prezentuje na veřejnosti multimediálními počiny a instalacemi. Zmínit je třeba i jeho hudbu k velice úspěšnému filmu Ostrov

VM, HIS Voice 3/2007 

Výběr z nahrávek Vladimira Martynova:

Opus posth (Long Arms, CDLA 98015, 1997)
Night in Galicia (CCn'C Records 2000 / Long Arms, CDLA 01029, 2001)
Come in! (CCn'C Records 2001 / Long Arms, CDLA 01030, 2001)
Stabat mater / Requiem (Long Arms, CDLA 03031, 2003)
The Correspondence Georgs Pelēcis & Vladimir Martynov (Long Arms, CDLA 03024, 2003)
Passionslieder (Long Arms, CDLA 04022, 2004)