english2017    24. 10. 26. 10. 31. 10. 2. 11.





« Zpět na program HFHK 2017

Čtvrtek 31/10 2017, 20.00 h
Sál Filharmonie Hradec Králové

Guillaume Connesson

Flammenschrift [Planoucí písmo] pro symfonický orchestr (2012)

Objednávka Francouzského rozhlasu
Prem. 8. 11. 2012, Divadlo na Elysejských polích, Paříž, Francouzský národní orchestr, Daniele Gatti

James MacMillan

The Confession of Isobel Gowdie [Přiznání Isobel Gowdiové] pro orchestr (1990)

Objednávka BBC pro Proms 1990
Prem. 22. 8. 1990, Royal Albert Hall, Londýn, Skotský symfonický orchestr BBC, Jerzy Maksymiuk

Přestávka

John Corigliano

Koncert pro housle a orchestr („The Red Violin“ [„Krvavé housle“]), (2003)

  • 1. (Chaconne)
  • 2. (Pianissimo Scherzo)
  • 3. (Andante Flautando)
  • 4. (Accelerando Finale)

Objednávka Baltimorského symfonického orchestru (hudební ředitel Jurij Těmirkanov), s laskavou podporou rodiny Rydy H. Leviové na počest jejích 85. narozenin, Sanfranciského baletu (umělecký ředitel Helgi Tomasson, hudební ředitel Andrew Mogrelia), Dallaského symfonického orchestru (hudební ředitel Andrew Litton), Atlantského symfonického orchestru (hudební ředitel Robert Spano)
Prem. 19. 9. 2003, Baltimore, Meyerhoff Symphony Hall, Joshua Bell, Baltimorský symfonický orchestr, Marin Alsopová

Gabriela Demeterová housle
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Andreas Sebastian Weiser dirigent

Autor animací a videoprojekce ve skladbě Jamese MacMillana: Pavel Trnka

Světelný design: Jaromír Vlček
Osvětlovací a vizuální technologie: Petr Zima


Název kypící orchestrální pocty Ludwigu van Beethovenovi „Flammenschrift“ si francouzský skladatel Guillaume Connesson (*1970) vypůjčil z Mariánskolázeňské elegie J. W. Goetha. Čtyřiasedmdesátiletý Goethe se tímto žalozpěvem vyrovnal s nenaplněným citem k devatenáctileté Ulrice von Levetzow, která se „planoucím písmem“ zapsala do básníkova srdce. Connesson chtěl složit melodickou skladbu, jejíž divokost by vykreslovala psychologický portrét Beethovena. V obecnější rovině chtěl vzdát hold německé hudbě. Beethoven byl zuřivcem se sklonem k prudkým výbuchům bezcitné zlosti, jehož vášnivost a extrémní subjektivnost se promítala i do jeho tvorby. Člověkem na jedné straně oslavujícím svým uměním bratrství, ale na druhé straně v osobním kontaktu neuvěřitelně nedůtklivým, samotářsky podezíravým a nevrlým. Protože se Beethoven fixoval na nedostupné ženy, byl neustále zamilován nebo zhrzen. Sám však cítil velkou křivdu, byl-li považován za zlého a tvrdohlavého mizantropa. Tajnou příčinou skladatelova chování byl jeho nemocný sluch, smysl, který měl mít ještě dokonalejší než všichni ostatní a který měl kdysi tak dokonalý, jako jen málokdo v jeho profesi. Connesson se bez zábran nechává okouzlit dodnes živou romantickou představou osamělé postavy prokleté osudem. Géniem, který raději chybuje, než by byl opatrný, který se neřídí žádnými pravidly, ale jako příroda pravidla dává. Pro svůj hold velkému předchůdci Connesson zvolil téměř stejné obsazení orchestru jako má Symfonie č. 5 zvaná „Osudová“. Slyšíme náznaky úryvků z Beethovena, ke konci díla pak z Richarda Strausse. Vyústění dramatu do durového tance radosti koresponduje s představou cesty skrze utrpení ke hvězdám. Představou, která je s Beethovenem spjatá od roku 1830 jako druhá přirozenost.

Nakladatel neuvádí minulá provedení díla, ale ohlásil budoucí provedení v Bruselu, Newcastlu, Vídni, Salcburku, Amsterdamu a Filadelfii

Při premiéře Přiznání Isobel Gowdiové (1990) na festivalu BBC Proms sklidil skotský skladatel James MacMillan (*1959) u publika úspěch jako málokterý jiný tvůrce od dob Benjamina Brittena. V období od odstranění papežské autority (1560) do vzniku Velké Británie (1707) zahynulo ve Skotsku na čtyři a půl tisíce lidí pro údajné čarodějnictví. MacMillanova skladba je spojena se jménem Isobel Gowdiové z Nairnu, jejíž podrobné přiznání z roku 1662 představuje mimořádně živý obraz dobových lidových pověr. V zápise čtyř výslechů čteme například o křtu ďáblovým jménem a nočních schůzkách třináctičlenného čarodějnického společenství, o nadpřirozené schopnosti létání a proměňování se v zajíce, kočku nebo vránu, o setkání s královnou víl i sousedům škodícímu čarování. I když doklady chybí, skladatel vychází z předpokladu, že titulní hrdinka byla mučena a následně na hranici uškrcena a spálena. MacMillan prosí jménem Skotů Isobelu Gowdiovou za odpuštění a nabízí jí milosrdenství a lidskost, která jí byla podle všeho v posledních dnech života odepřena. Skutečné i vymyšlené zpěvy, písně a litanie se v krajních oddílech skladby slévají do modlitby za zavražděnou. V úvodním žalozpěvu se jako poslední ze smyčců přidají druhé kontrabasy s melodií gregoriánského chorálu Lux aeterna (Světlo věčné). Katolicky univerzálně smýšlející MacMillan vyslovuje naději na konečné osvobození od strachu, úzkosti i útlaku a skládá symbolickou zádušní mši, které se hrdince nedostalo. Ve středním oddílu skladby si můžeme všimnout celým orchestrem třináctkrát opakovaného akordu zastupujících třináct jmen členů ďáblova spolku. I ve scénách masové hysterie a sadismu se doprostřed krutosti ozývá jako vzdorný refrén chorální motiv. Návrat smyčcového žalozpěvu ve staré církevní tónině charakteristické tritonem c-fis, nestabilním intervalem symbolizujícím zlověstné a zlé, vyústí do vykřičníku v podobě stále sílícího tónu c. Skotský hon na čarodějnice v sobě skrýval obrannou reakci na strach z cizích tradic a kultur. Obraz nepřítele vytvořil alibi pro agresi. Poznámka miserere nobis (smiluj se nad námi) na konci partitury je varováním před netolerancí, která vedla ke smrti Isobel Gowdiové a která může v té či oné podobě kdykoliv znovu vypuknout. Tak jako v minulém století holocaust nebo komunistické politické procesy.

Místa provedení skladby: Londýn, Řím, Tiel, Ede, Nijmegen, Winterswijk, Arnhem, Birmingham, Reykjavík, Edinburgh, Hanzehof, Harderwijk, Santa Fe, Glasgow, Göteborg, Liverpool, Carlisle, Montpellier, Varšava, Belfast, Gdaňsk, Manchester, Binghamton, Bergen, Lahti, Mohuč, Dublin, Aberdeen, Frankfurt n. M., Santa Cruz, Paříž, Nottingham, New York, Melbourne, Rouen, Indianapolis, Perth, Sydney, Mexico City, Stockholm, Long Beach, Minneapolis, Southampton, Kirkwall, Tokio, Chester, Linköping, Malmö, Dublin, Karlsruhe, Pittsburgh, Cardiff, Umea, Tampa, St. Petersburg (FL), Clearwater, Portland, Dundee, Amsterdam, Lisburn, Singapur, Lucemburk, Vídeň, Šanghaj, Schleswig, Flensburg, Husum, Rendsburg, Heide, Poole, Basingstoke, Canberra, Baltimore, Chicago, Mnichov, Jekatěrinburg, Milwaukeee, Århus, Madrid, Stendal, Brandenburg

Tvorba amerického skladatele Johna Corigliana (*1938), syna dlouholetého koncertního mistra Newyorských filharmoniků stejného jména, byla oceněna Pulitzerovou cenou, Grawemeyerovou cenou i pěti cenami Grammy. Cenu Akademie – Oscara – skladatel získal za hudbu k filmu Krvavé housle (1998). Film vypráví příběh fiktivního houslaře 18. století vyrábějícího mistrovský nástroj pro svého syna, který se má brzy narodit. Když porod skončí tragédií pro matku i dítě, přimíchá zoufalý stavitel houslí do laku nástroje krev své milované ženy. Zázračný zvuk nástroje od té doby přináší jeho majitelům slávu, za kterou si však nemilosrdně vybírá smrtící daň. Epizodický charakter scénaře střídajícího doby a místa přivedl Corigliana na myšlenku scelení prostřednictvím hudby. Nejdříve skladatel zvolil za základ veškeré hudby filmu sedm stoupajících akordů, které tvoří motiv osudu. Zadruhé složil téma Anny a vlastně houslí, do nichž duše Anny po smrti vstoupí. Za třetí vytvořil hudbu k sekvenci, která musela být nahrána před začátkem natáčení filmu. V mezičase, kdy se film natáčel, pak Corigliano z dosavadního materiálu vytvořil sedmnáctiminutový koncertní kus – Chaconnu pro housle a orchestr (1997). Symfonické rozvinutí hudebního materiálu do širokého oblouku ovlivnilo i pozdější dopisování hudby k již natočenému filmu. Vášnivá a romantická Chaconna se na pódiích ujala, ale potřebovala kvůli své menší délce spárování s dalším titulem. Corigliano nakonec doplnil Chaconnu třemi dalšími větami. Vznikl tak plnohodnotný houslový koncert (2003), který skladatel věnoval památce svého otce. První věta se opírá o barokní formu ciaccony (fr. chaconne) s jedním neměnně se opakujícím tématem doprovázeným stále se měnícím předivem ostatních hlasů. Tiše neklidná druhá věta přerušuje dosavadní romantickou náladu. Pokyn flautando v označení třetí věty se váže k její ústřední melodii, kde sólista vytváří jemný flétnový zvuk lehkým, rychlým tahem smyčce přes struny v blízkosti hmatníku nebo nad ním. Do virtuózního, nahromaděnou energií až skřípajícího finále vložil Corigliano romantické téma spjaté ve filmu s postavou současného kanadského odborníka Moritze, který tajemství krvavých houslí odhalil. Skrze tuto postavu se konečně naplní spojení rodičů a dětí prostřednictvím umění a motiv osudu z první věty houslový koncert uzavře.

Místa provedení koncertu od roku 2006: Omaha, Baltimore, Turku, Tampere, Singapur, Lahti, Blommington, Montreal, Coral Gables, Buffalo, Winnipeg, Madrid, Paříž, Oslo, New London, Denver, Santa Rosa, Caracas, Appleton, Peking, Interlochen, Huntsville, Bochum, Lipsko, Phoenix, San Luis Obispo, North Bethesda, Helsinki, Plymouth (MI), Columbia, Ankara, Tokio, Luzern, Nashville, New Bedford, Mexico City, Argentina, Sydney, Durango, Milán, Las Palmas, Oviedo, Štrasburk, Thajsko, Krefeld, Scottsdale, Houston, Boulder. Ohlášeno je provedení s Newyorským městským baletem v Lincolnově centru a koncertní provedení na Hudebním festivalu v Sarasotě

Andreas Sebastian Weiser, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987/88). O rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem. Stal se tak nejmladším hudebním ředitelem v Německu. V roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení 9. symfonie Gustava Mahlera. Následovala další pozvání k Mnichovskému rozhlasovému orchestru, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a k Bach Collegium München. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval s violoncellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem (mj. nastudování Brittenova Válečného rekviem s Orchestra Nazionalle della RAI Torino, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu). Jako asistent pravidelně spolupracoval s legendárním dirigentem Lorinem Maazelem a při otevření Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii také se Zubinem Mehtou. Andreas Sebastian Weiser dirigoval mj. Lucernský symfonický orchestr, Bernské symfoniky, Bamberské symfoniky, Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku, Stuttgartské filharmoniky, hostoval v Opéra de Lille, Opéra de Nice, Státním divadle v Kasselu, Státní opeře v Praze, Teatro di San Carlo v Neapoli, Římě, Palermu, Barceloně a Madridu (RTVE). V roce 2009 nastudoval Brittenovo Zneuctění Lukrécie v rámci Hudebního festivalu Lorina Maazela v americkém Castletonu. Pravidelně spolupracuje s Katarskou filharmonií a to od jejího vzniku před osmi lety. Nahrával s Jenskými filharmoniky, se Stuttgartským komorním orchestrem a s Virtuosi di Praga. Ve Filharmonii Hradec Králové působil nejprve jako dirigent (od roku 2006) a hlavní dirigent (od roku 2009), od sezony 2012/2013 je šéfdirigentem tohoto tělesa. Od září 2016 je také hudebním ředitelem Státní opery v Praze.

Gabriela Demeterová vystudovala pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze u prof. Nory Grumlíkové. Dále pak absolvovala postgraduální studium na Královské hudební akademii v Dánsku u prof. Marty Líbalové. Již řadu let se intenzivně věnuje studiu barokní hudby a její interpretaci na moderním nástroji s použitím dobových prvků. Získala řadu ocenění, např. na Kocianově houslové soutěži, jako první Češka získala titul finalistky na Menuhinově soutěži ve Folkestonu – v roce 1993 vyhrála všechny hlavní ceny včetně titulu absolutního vítěze a zvláštní ceny za nejlepší interpretaci díla J. S. Bacha, to vše poprvé v historii této prestižní soutěže. Je také držitelkou druhé ceny, titulu laureáta a ceny Hlavního města Prahy v houslové soutěži Pražského jara. Dvakrát jí byla udělena cena Českého hudebního fondu Premier Prix. Koncertuje v Evropě, USA, Jižní Americe i Japonsku. Byla sólistkou a uměleckou vedoucí komorního souboru Collegium českých filharmoniků. Partnerem v interpretaci barokní hudby je jí prof. Giedré Lukšaité-Mrázková, spolupracuje také s Renou Sharon, Norbertem Hellerem, Norou Škutovou a Pavlem Steidlem. Založila a vede soubor Collegium Gabriely Demeterové. Nahrává pro firmu Supraphon, u které vydala již třináct kompaktních desek, a pro dánskou společnost Classico. S úspěchem spolupracuje s interprety z jiných hudebních oblastí, například s A. Langerovou, P. Kolářem, M. Pavlíčkem nebo skupinami Sto zvířat a Kryštof. Byla také moderátorkou hudebního magazínu České televize Terra musica a podílela se na přípravě pořadů Rondo a Matiné. Spolupracuje se stanicí Vltava Českého rozhlasu. Hraje na housle z dílny italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855 a Kašpara Strnada z roku 1795. V současné době má také tu čest a možnost hrát na housle „Princ Oranžský“ italského mistra Bartolomea Giuseppa Guarneriho ‚del Gesù‘ z poloviny 18. století, které ji s velkou laskavostí zapůjčuje státní sbírka nástrojů Národního muzea v Praze.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k předním a zároveň nejstarším českým orchestrálním tělesům. Jeho tradice se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu. Po roce 1945 se těleso proměnilo ve velký symfonický orchestr, s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc a František Vajnar. Jako hosté zde působili např. Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles Mackerras. Vlastní skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan, Ernst Křenek či Krzysztof Penderecki. Soudobá hudba tady vždy měla a má významné místo. V letech 1985–2011 stál v čele SOČRu Vladimír Válek, v současnosti čestný šéfdirigent. Pod jeho soustavným uměleckým vedením se orchestr vypracoval k vysoké profesionální úrovni. Od sezony 2011–12 se uměleckého vedení ujal Ondrej Lenárd, hlavním hostujícím dirigentem je od sezony 2014–15 Tomáš Brauner. Rozhlasoví symfonikové jsou častým hostem festivalů Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Dvořákova Praha, Moravský podzim aj. a pravidelně koncertují téměř v celé Evropě, v Japonsku, Jižní Koreji, Číně, na Tchaj-wanu a ve Spojených státech. Bohatá je rovněž nahrávací činnost Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Ta se hojně realizuje na půdě domovské instituce, současně probíhá i pod záštitou předních vydavatelských domů (Supraphon, Radioservis, Pony Canyon, Clarton ad.). Pro Supraphon vznikly v uplynulých letech pod taktovkou Vladimíra Válka komplety Schulhoffových, Dvořákových, Čajkovského a Martinů symfonií nebo projekt Smetanova orchestrálního díla. Prostřednictvím mezinárodní hudební výměny v rámci Evropské vysílací unie se nahrávky SOČRu dostávají ke statisícům posluchačů v celé Evropě i zámoří.

Výkladové texty: Mgr. Marek Hrubecký

« Zpět na program HFHK 2017