english2020    11. 10. 13. 10. 15. 10.



Vstupenky « Zpět na program HFHK 2020

úterý 13/10 2020, 20.00 h
Sál Filharmonie Hradec Králové

F2 – Colin Curie

Andy Akiho (*1979)

Koncert pro bicí nástroje (2019)

1. Ceramics [Keramika]
2. Rosewood [Palisandr]
Interlude: Hammers [Mezihra. Kladívka]
3. Steel [Ocel]

Objednávka Oregonský symfonický orchestr s podporou Toma a Alix Goodmanových Prem. 12. 10. 2019, Colin Currie, Oregonský symfonický orchestr, David Danzmayr

 

- - - Přestávka - - -

 

Steve Reich (*1936)

Hudba pro ansámbl a orchestr (2018)

I
II
III
IV
V

Společná objednávka Losangeleské filharmonické společnosti, hudebního a uměleckého ředitele Gustava Dudamela, Newyorské filharmonie, hudebního ředitele Jaapa van Zwedena, Londýnského symfonického orchestru, Sanfranciského symfonického orchestru, Sydneyského symfonického orchestru a Filharmonie Baltského moře
Prem. 1. 11. 2018, Walt Disney Concert Hall, Los Angeles, Losangeleská filharmonie, Susanna Mälkki

 

Andrew Norman

Sustain (2018)

Objednávka Losangeleské filharmonické společnosti, hudebního ředitele Gustavo Dudamela
Prem. 4. 10. 2018, Walt Disney Concert Hall, Los Angeles, Losangeleská filharmonie, Gustavo Dudamel
Grammy 2020 v kategorii Nejlepší orchestrální výkon a nominace na Grammy 2020 v kategorii Nejlepší soudobá klasická skladba
Nominace na Pulitzerovu cenu 2019

 

Colin Currie bicí nástroje

Filharmonie Hradec Králové

Andreas Sebastian Weiser dirigent

 

Do kompozičního stylu Andy Akiho se promítá skladatelova osobní zkušenost hráče na bicí nástroje, zejména na trinidadský karnevalový národní nástroj steel pan (ocelovou pánev), prohloubenou laděnou mísu vyklepanou z barelu. Svou první velkou skladbu s orchestrem napsal Akiho pro Colina Currieho, který si přál „obalit nějakým hudebním masem kosti marimby“, rozuměj dřevěné destičky měkce znějícího bicího nástroje se svisle zavěšenými rezonančními trubicemi. Skladatel přání světoznámého kolegy splnil v pomalé, tj. druhé větě. Akiho syntéza evropského umělého a exotického lidového hudebního myšlení však spočívá v renesančně-barokním rozezpívání horizontálních melodických linií v rámci zúženého výškového rozsahu použitých bicích nástrojů. Doslova geniální je v tomto směru první věta, kde si sólista vystačí s pouhými třinácti tónovými výškami jedné oktávy. Bicím nástrojem se zde stávají keramické misky na rýži, jejichž potřebné ladění skladatel testoval v obchodech newyorské čínské čtvrti nezřídka za zvýšené pozornosti personálu. Nakřáplý zvuk ocelové pánve připomene v mezihře dětské piano, de facto zvonkohra s klavírní mechanikou, skleněné bicí nástroje zde zastupuje sklenice. Velké finále staví na bicí soupravě s blanozvučným malým bubínkem a bubnem s nožním pedálem. Obvyklé dva menší činely na stojanu s pedálem (hi-hat) jsou nahrazeny v duchu snahy po rozezpívání bicích nástrojů zvonkohrou a celou sestavu doplňuje brzdový kotouč.

Americký skladatel Steve Reich více než třicet let nepsal pro orchestr. Bylo to poté, co se svou zdůrazněně rytmickou hudbou narazil u orchestru v Kolíně nad Rýnem. Snaha prosadit věcný řád, tj. počítat pohyby, se tu střetla se snahou zachovat přirozenou živost, které je mechanický čas ukradený. Když modernistická hudba 20. století začala zacházet na úbytě rytmické nepravidelnosti a přetržitosti, Reich se souputníky znovunastolil pravidelnost a nepřetržitost. Jeho protijed spočíval v pulzujícím rytmickém nebo melodickém opakování, které se proměňuje v prodlouženém časovém rámci prostřednictvím pozvolných změn zvuků nebo vzorů. Opakování navozovalo pocit trvání, dokonce vytržení z času, pozvolnost změn se podobala vnímání pohybu minutové ručičky na hodinkách. Zprostředkovatelem mezi oběma krajnostmi – trváním a plynutím – se stal rytmus. Dnešní široké přijetí Reichovy hudby otevřelo skladateli cestu zpět k médiu orchestru. Jeho Hudba pro ansámbl a orchestr z roku 2018 se inspiruje Bachovým Braniborským koncertem č. 5, který je založen na kontrastu skupiny sólových nástrojů (zde rozšířené na 20 hudebníků) a orchestru (zde tvořeného smyčcaři – s výjimkou hráčů u prvních pultů kolem dirigenta – a trubkami). Hudba má pět bez přerušení navazujících vět, ve kterých se nemění tempo, ale průběžný tep udávaný klavíry. Ten vytváří oblouk A-B-C-B-A, jakoby cyklista jel stále stejnou rychlostí, ale v úsecích A šlapal rychle na nejlehčí převod, v úsecích B středními otáčkami na středně těžký převod a v úseku C jen zvolna na převod nejtěžší.

Název skladby Sustain Andrewa Normana je odvozen od „udržovacího“ pedálu klavíru, který vyřazuje z činnosti soustavu dusítek, takže s každou zahranou notou volně vibrují všechny struny nástroje. Množinou klavírních strun, jejichž rozezníváním vzniká zvuková instalace plná svobody a rovnoprávnosti, se v Normanově skladbě stává orchestr s mnohonásobně dělenými smyčci. Naslouchání melodii i jednotlivému tónu je jen z nepatrné části přímým vnímáním aktuálně daného: z větší části jde o podržení už nepřítomného, případně očekávání ještě nepřítomného. Tento časový dvorec Norman rozšiřuje za hranice osobní zkušenosti. Představuje si vnímání hudby v roce 2118, vzestup a pád druhů, pohyb tektonických desek, zrození a smrt hvězd. Zve ke společnému naslouchání Zemi. Skladatelův smutek vychází z vědomí, že v tomto kritickém okamžiku našeho vývoje neděláme dost pro udržení planety, která drží nás. Norman opakuje desetkrát stejnou hudbu, pokaždé však rychleji. Myšlenka rozprostřená na začátku do 399 taktů se postupně smrskává, takže při devátém opakování trvá pouhých šest dob. Každé nové uvedení ohlásí akord hraný dvěma nestejně naladěnými klavíry. Desáté opakování připouští možnost naprostého zpustošení přírody a s ní člověka. Poslední gesto vzdušných a němých tahů smyčci však nabízí nepatetické přijetí naší vlastní omezenosti a příslušnosti k vesmíru. Říká: naslouchej přírodě, závisí i na Tobě. Postaru: tvoř pro věčnost.

Andreas Sebastian Weiser, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže A. Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval u Václava Neumanna při České filharmonii a následně byl druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V letech 1990–98 byl šéfdirigentem Jenských filharmoniků. Od roku 2006 působil ve Filharmonii Hradec Králové jako dirigent, v letech 2012–18 jako šéfdirigent. V letech 2016–19 byl hudebním ředitelem Státní opery v Praze. Pravidelně spolupracoval s M. Rostropovičem a L. Maazelem, hostuje u Katarského filharmonického orchestru.

Fenomenální skotský bubeník Colin Currie pravidelně účinkuje s nejlepšími orchestry a dirigenty světa. Královská filharmonická společnost mu udělila ocenění Young Artist Award (2005) a Instrumentalist Award (2015). Díla pro něj napsali Reich, Carter, Andriessen, HK Gruber, Turnage, MacMillan, Dean, Birtwistle, Rautavaara, Helen Grime, Higdonová, Aho, Wallin, Schwertsik, Norman, Julia Wolfe, Muhly, Mantovani, Bedford a Akiho. V roce 2006 Currie založil soubor hráčů na bicí nástroje zaměřený na hudbu Steva Reicha „Colin Currie Group“. Ansámbl opakovaně účinkoval na BBC Proms i mnoha dalších mezinárodních festivalech a stal se zplnomocněným vyslancem Reichovy skladby Drumming. Nahrávkou tohoto titulu zahájil svoji činnost i label Colin Currie Records.

Filharmonie Hradec Králové nese svůj název od vzniku České republiky v roce 1993. Těleso navázalo na činnost profesionálního městského orchestru založeného v roce 1978, který dosáhl statusu státního symfonického orchestru v roce 1987. Významná období uměleckého rozkvětu orchestru jsou spojena se jmény prof. F. Vajnara, O. Kukala a A. S. Weisera. Od sezony 2018–2019 je šéfdirigentem FHK Kaspar Zehnder. FHK účinkuje na významných festivalech včetně Pražského jara a také v zahraničí. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují nahrávky pro tuzemské i zahraniční vydavatele, Českou televizi a Český rozhlas. Od roku 2005 je Filharmonie Hradec Králové pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové.

« Zpět na program HFHK 2020