english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Středa 10. 11. 2010, 20.00 hod.

Sál Filharmonie Hradec Králové

Michael Nyman
Trysting Fields (from Drowning by Numbers), (Dostaveníčko z Topení po číslech), verze pro smyčce (1992) 

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur K.364
1. Allegro maestoso
2. Andante
3. Presto 

***přestávka*** 

Lera Auerbachová
Dialogy se Stabat Mater pro housle, violu, vibrafon a smyčcový orchestr podle Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho (2005)
1. Moderato
2. Andante nostalgico
3. Allegro molto
4. Andante
5. Drammatico
6. Agitato
7. Moderato
8. Presto assai

Komorní filharmonie Pardubice
Gabriela Demeterová housle
Karel Untermüller viola
Lukáš Tvrdý vibrafon
Marko Ivanović dirigent 

Michael Nyman (1944), proslavený hudbou k filmům Skladatelova smlouva a Piano, dostal při zakázce na hudbu k filmu Topení po číslech zadání, že všechen hudební materiál musí být odvozen z Mozartovy Koncertantní symfonie Es dur K. 364. Volnou větou z této skladby v její originální podobě totiž režisér Peter Greeneway ve filmu uctívá smrt tří manželů postupně utopených třemi ženami stejného jména. Cagem a minimalismem ovlivněný Nyman neslyší hudbu lineárně - atomizuje ji na zvukové útržky drobných frází. Nejvíce těchto detailů, resp. kousíčků absolutní geniality nachází Nyman u Mozarta. V Trysting Fields (Dostaveníčku - myšleno první oběti s vražedkyní) si Nyman přisvojuje typický prvek Mozartovy volné věty - sestupný melodický průtah. Jeho trojí opakování podle skladatele možná připomíná tři hrdinky filmu.

Koncertantní symfonie, prodlužující život tradici barokního concerta grossa v době nástupu sonátových forem, byla ve svém počátku svázána spíše než s dramatickým projevem s galantním stylem. Dosvědčuje to fakt, že mezi pěti sty známými díly tohoto druhu jsou pouze dvě v mollové tónině. O vážných ambicích Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr K.364 Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791) vypovídá již výběr okázale slavnostní tóniny Es dur. Instrumentační zvláštnost v ní představuje nepřetržité dělení viol, čímž smyčce získávají hlubší, plnější a lehce zastřený odstín. Naopak sólové viole propůjčuje zvukovou brilanci Mozartem předepsaná scordatura, přeladění strun o půltón výš. Zvýšení napětí strun vede k pronikavějšímu a světlejšímu zvuku, který zajišťuje jeho čitelnější oddělení od orchestru a zároveň lepší pojení s hlasem sólových houslí. Srdcem skladby je elegické Andante c moll, ve kterém se Mozart dostal daleko za hranice dobového cítění.

Kořeny stylu, pro který hudební historiografie postupně vynalezla termíny klasický, vídenští klasikové, vídeňská klasika a nově i první vídeňská moderna, tkví hluboko v baroku. Jeden z těchto kořenů představuje lavina tisků a opisů Stabat Mater od Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710-1736) šířící ve 40. letech 18. století znaky slohové proměny - přiznávky, synkopy a trioly. Dialogy se Stabat Mater Pergolesiho od Lery Auerbachové (1973) představují přepis Pergolesiho ideální chrámové hudby do formy čistě instrumentálního concerta grossa, založené na kontrastu malé skupiny nástrojů a velkého souboru. Ve svém novém pohledu na starý objekt Auerbachová nehledá ani tak rozdíly v estetickém vnímání mezi 18. a 21. stoletím, jako spíše shody. Nechává otevřené, který z probíhajících dialogů - mezi matkou a dítětem, počátkem a koncem, hudebníky a posluchači, soli a tutti, porozuměním a opuštěností - je nejdůležitější. Skladatelka podsouvá myšlenku, že rozdíl mezi vokální a instrumentální hudbou nebo bohoslužebným a každodenním jazykem možná není tak veliký, že i monolog je pokusem o komunikaci, dialogem s Bohem, divákem, budoucím čtenářem, druhým já, ba dokonce, že pokusem o komunikaci je veškerá lidská činnost.

Marko Ivanović studoval skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze. Doktorandské studium ukončil v roce 2008. Jeho kompozice zazněly na řadě festivalů a některé byly natočeny rozhlasem. Uplatňuje se i v oblasti divadelní, rozhlasové a filmové hudby. Je laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Grzegorze Fitelberga. V letech 2006-2010 se původní externí spolupráce s pražským Národním divadlem (Glass: Kráska a zvíře, Nyman: Man and Boy: Dada aj.) rozvinula do stálého dirigentského angažmá (Březina: Zítra se bude, Šlitr/Suchý: Dobře placená procházka). Pro jazzovou operu Dobře placená procházka v režii Miloše Formana vytvořil novou instrumentaci. Od roku 2009 je šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice.

Gabriela Demeterová vystudovala Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze. V roce 2000 ukončila dvouleté postgraduální studium na Královské hudební akademii v Dánsku. Je laureátkou houslové soutěže Pražského jara a absolutní vítězkou Menuhinovy soutěže určené houslistům do 22 let. Řadu let se věnuje studiu barokní hudby a její interpretaci na moderním nástroji s použitím dobových prvků. U firmy Supraphon vydala mj. kompletní nahrávky Růžencových sonát od H. I. F. Bibera, Bachových sonát pro housle a cembalo a Mozartových sonát pro klavír a housle. Koncertuje v Evropě, USA, Jižní Americe i Japonsku. Je zakladatelkou festivalu Barokní perly Gabriely Demeterové a souboru Collegium Gabriely Demeterové. Hraje na housle z dílny italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855 a Kašpara Strnada z roku 1795. Tento vzácný nástroj má zapůjčený ze sbírky hudebních nástrojů Národního muzea.

Karel Untermüller je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. Významná je jeho spolupráce s houslistou Josefem Sukem. S ním a dalšími vynikajícími českými instrumentalisty (Jiřím Bártou, Pavlem Šporclem a Janem Simonem) natočil tři CD s komorními skladbami Antonína Dvořáka a Josefa Suka a vystupoval na mnoha koncertech a také na festivalu Pražské jaro. Je členem Heroldova kvarteta, se kterým koncertoval v mnoha zemích Evropy, v Japonsku, Austrálii, Brazílii a na Havajských ostrovech. Často je zván ke spolupráci s jinými komorními soubory jako host, např. s Wihanovým kvartetem, Stamicovým kvartetem a Kvartetem Pavla Haase. Pedagogicky působí na Konzervatoři v Teplicích.

Komorní filharmonie Pardubice patří mezi špičkové české orchestry haydnovsko-mozartovského typu. Jejím prvním šéfdirigentem byl Libor Pešek, pod jehož vedením orchestr získal pozoruhodnou uměleckou úroveň. Komorní filharmonie Pardubice se pravidelně účastní nejvýznamnějších festivalů v České republice (včetně Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro), koncertovala v nejprestižnějších sálech Amsterodamu, Salcburku, Vídně, Mnichova, Basileje a Barcelony, v Japonsku a USA. Na svém kontě má desítky nahrávek pro domácí i zahraniční hudební vydavatelství. Od srpna 2009 je šéfdirigentem orchestru Marko Ivanović.

(Hr)